Klimatizace Majakovského sálu v Národním domě na Vinohradech – minulost, přítomnost, budoucnost
Článek pojednává o historii Národního domu, jeho systému klimatizace v době po výstavbě, současném stavu a jeho provozování a věnuje se další rekonstrukcí celého systému.
Úvod
Na konci 19. století dochází v Praze k výstavbě řady budov, které se v průběhu času staly, z dnešního hlediska, významnými historickými objekty. Tyto budovy sloužily pro veřejnost, a to jak pro kulturní požitek, tak i pro společenské akce. Mezi tyto stavby patřila i budova Národního domu na Vinohradech situovaná na dnešním náměstí Míru.
Z historie Národního domu na Vinohradech
Královské Vinohrady byly až do poloviny 19. století obcí s bohatou zelení, vinicemi a zahradami. Ještě kolem 19. století bylo na dnešním náměstí Míru tzv. Seydlovo pole a rostlo zde obilí. Rozhodnutí vinohradských představitelů postavit na dosud nezastavěných parcelách mezi dnešním náměstím Míru a ulicemi Korunní, Blanickou a Slezskou velkolepý kulturní stánek pro své a pražské občany konkurující pražskému Žofínu padlo již v roce 1875. Projekt byl svěřen domácímu architektovi – městskému inženýrovi Antonínu Turkovi, který na Vinohradech je i tvůrcem novorenesanční vodárny a tržnice.
Nicméně vlastní projekt stavby s ohledem na velkolepost a pochybnosti nad jeho využitím se uskutečnil později. Impulsem pro jeho realizaci se staly následující události:
- v roce 1879 byla obec Královské Vinohrady dekretem císaře Františka Josefa I. povýšena na město
- značná hospodářská konjunktura koncem 19. století
- zbourání městských hradeb mezi Královskými Vinohrady a Novým městem Pražským.
Proto na přelomu 80. a 90. let na území Královských Vinohrad nastal čilý stavební ruch, který se například projevil v roce 1888 zahájením stavby novogotického kostela sv. Ludmily přímo proti uvažovanému Vinohradskému kulturnímu stánku. Architekt Turek se při svém posledním návrhu Národní domu nechal inspirovat dalšími pražskými stavbami, které vznikaly v témže období v novorenesančním stylu, např. budovou Rudolfina, Národního muzea či Národního divadla.
Obr. 1 Dobová fotografie z roku 1898 (zdroj: www.fotohistorie.cz)
Roku 1893 byl dokončen chrám svaté Ludmily a následujícího roku, 10. 11. 1894 byla v závětří katedrály na tehdejším Purkyňově náměstí otevřena po 15 měsících stavebních prací novorenesanční trojkřídlá stavba Národního domu. Na obrázku č. 1 je vyobrazena dobová fotografie Národního domu z roku 1898. Jak uvádějí historické prameny, souhrnný účet přesáhl tehdy úctyhodnou částku půl milionu zlatých rakouské měny.
Brzy se stal Národní dům centrem kulturního života tehdejších Královských Vinohrad, a proto byl také nazýván „vinohradským městským salonem“. Působila zde Měšťanská beseda, Vinohradský Sokol, pěvecký spolek Hlahol, Matice školská, v přízemí byla restaurace a kavárna. Tehdy byl Národní dům, kromě Žofína, jediným střediskem pro všechna velká politická a společenská shromáždění vč. honosných plesů.
V divadelním sále (dnešním Raisově) působilo vedle Národního divadla i druhé české operní divadlo. Tato stálá divadelní scéna však počátkem 20. století dostala vedlejší samostatnou budovu v podobě Vinohradského divadla. V prostorách Národního domu byla provozována i první kina v Praze, od roku 1923 zde měl sídlo i Československý rozhlas.
Hlavní a nejhonosnější sál ve 2. patře dostal jméno po sovětském básníku Vladimíru Majakovském, který zde v roce 1927 přednášel své verše. Po 2. světové válce zde měl sídlo Státní soubor písní a tanců. Nicméně zub času si pomalu vybíral svoji daň a budova začala postupně chátrat. V roce 1955 kdy získaly Národní dům na Vinohradech Československé dráhy, byla zahájena 4 roky trvající a zatím jediná významná rekonstrukce objektu. Při znovu otevření dostal jméno Ústřední kulturní dům dopravy a spojů a v roce 1971 byl přejmenován na Ústřední kulturní dům železničářů (ÚKDŽ). Po roce 1990 se název opět změnil na Národní dům na Vinohradech.
Raná historie větrání a vytápění Majakovského sálu
Bohužel původní systém větrání a vytápění Majakovského sálu je zahalen tajemstvím, protože se nepodařilo dohledat původní výkresy navrženého systému ani jeho autora. Proto můžeme o tomto řešení pouze spekulovat na základě obvyklých dobových systémů pro větrání a vytápění obdobných staveb, které vznikaly koncem 19. století.
Ne nadarmo se 19. století říkalo „století páry“ tak, jak zaznělo v jednom populárním českém filmu. Ačkoli většina lidí má páru spojenou s železniční dopravou, parní systémy znamenaly i velký technický skok v centrálním vytápění budov. Není zcela jasné, zda centrální vytápění parou (buď přímo otopnými tělesy nebo teplovzdušně) bylo již instalováno při zrodu objektu nebo byla obdobně, jako v případě Národního muzea, provedena kombinace centrálního parního vytápění a lokální topidla na uhlí pro malé a podružné místnosti. Je ale jasné, že v objektu byla již od počátku instalována centrální uhelná kotelna s možností zásobování uhlím a vývozu popela ze dvora objektu. U hlavního Majakovského sálu lze předpokládat, i s ohledem na stávající řešení, že byl vytápěn teplovzdušně samotížně pomocí topných komor s parními registry v suterénu budovy, kde se nacházela zmiňovaná uhelná kotelna.
Poznámka: Srovnání systémů vytápění s historickou budovou Národního muzea má své dobové opodstatnění, protože obě budovy vznikaly ve stejném období (jak projektově tak i realizačně), za stejných podmínek tehdejšího řešení obdobných staveb. Pro upřesnění projekt vytápění Národního muzea vznikal v letech 1885–1887, realizace pak následně do roku 1891.
Obr 2 Schéma předpokládaného vytápění Majakovského sálu
Předpokládaný systém vytápění Majakovského sálu je znázorněn na obrázku č. 2.
Základem tohoto systému bývala topná komora s parními výměníky v suterénu. V tomto případě je s ohledem na plošnou rozlehlost Majakovského sálu a možnosti vedení vertikálních stavebních kanálů pravděpodobné, že topné komory byly minimálně 2 až 3.
Do topné komory, ve které byl umístěn parní ohřívač tak, aby byl vzduch z komory odváděn v prostoru nad ohřívačem, byl pravděpodobně zajištěn přímo volný přívod venkovního vzduchu nasávaný z fasády objektu či z anglického dvorku. Tento vzduch byl přiváděn pod ohřívač a jeho množství bylo možno regulovat přes ručně nastavitelnou klapku. Vzduch z topných komor byl přiváděn do prostoru pod stropem Majakovského sálu. Ačkoli ze současného pohledu toto řešení nemá pro moderní stavby logické vysvětlení, domnívám se, že v podmínkách staveb a stupně techniky koncem 19. století tento systém měl šanci fungovat. Relativně velmi teplý vzduch přiváděný pod strop sálu, který byl velmi členitý, předával snadno svoji tepelnou energii stavební konstrukci. Umožňovala se tak akumulace tepla, což bylo s ohledem na omezené možnosti regulace výkonu uhelného kotle a parní soustavy velmi žádoucí. Tím, že se zvyšovala povrchová teplota stropu zvyšovala se i jeho schopnost sálání tepla na podlahu sálu. Teplý vzduch přiváděný patrně ve vnitřním prostoru sálu se dostával až k obvodovým stěnám, které v té době (zvláště prosklené plochy) měly velmi nekvalitní součinitel prostupu tepla. Teplý vzduch u stropu se ochlazoval a podél prosklených ploch proudil k podlaze, kde byly umístěny odváděcí mřížky po obou stranách sálu zaústěné do vertikálních kanálů vedoucí do topných komor. Zde tyto odvodní kanály byly přes ručně ovládanou klapku zaústěny do topné komory pod parní výměník. Poměr nastavení regulačních klapek na čerstvém a na cirkulačním vzduchu do jisté míry v zimním období umožňoval nastavení určitých tlakových poměrů v Majakovského sále, i když s ohledem na jeho umístění v budově, tj. ve 2. patře, by měl být tento sál oproti ostatním místnostem v budově spíše v mírném přetlaku. Míra přetlaku byla pravděpodobně dána jednak těsností klapek ve stropě pro letní odvod vzduchu, jednak těsností oken.
Nicméně pravděpodobně odvodní otvory ze sálu pro letní větrání nebyly přímo propojeny s venkovním prostředím, ale přes půdní prostor, kde byla otevíratelná okna ve vikýřích, která se v letních měsících otevírala.
V letním období pak pro přívod vzduchu sloužily původně cirkulační kanály pro vytápění, kdy obě klapky pod parním výměníkem v topné komoře byly otevřeny.
Nicméně toto je pouze hypotéza, jak asi původní větrání a vytápění Majakovského sálu fungovalo, protože dokumentace, která by toto vyvrátila či potvrdila, nebyla při zpracování tohoto příspěvku k dispozici.
Rekonstrukce původního systému v 50. letech minulého století
Oproti původnímu řešení se v 50. letech hlavní strojovny vzduchotechniky a vytápění pro hlavní sály Národního domu i tedy pro Majakovského sál přestěhovaly do půdního prostoru. I nadále však bylo použito teplovzdušné vytápění prostoru s napojením na centrální uhelnou kotelnu v suterénu a parním rozvodem. Vzhledem k tomu, že nasávání čerstvého venkovního vzduchu nebylo již možné zajistit z původních míst, kde se již nacházela rušná a prašná městská komunikace, systém větrání a vytápění se přenesl do půdního prostoru, který zůstal i po rekonstrukci jinak nevyužívaný. Vzhledem k tomu, že při této konfiguraci umístění vytápěcího zařízení a parního výměníku nebylo možno zajistit samotížné fungování systému, bylo pro dopravu vzduchu použito nízkotlakých ventilátorů. Přívod vzduchu byl pravděpodobně upraven tak, aby se v maximální míře využilo stávajících zděných kanálů, přičemž kanály byly v prostou půdy propojovány pomocí potrubí. Pro dopravu a úpravu vzduchu byla vybudována „zděná“ větrací a vytápěcí jednotka, která byla umístěna u fasády objektu k ulici Slezská. Odtud si ventilátory centrální jednotky pomocí žaluzií vzduch nasávaly event. i vyfukovaly.
Systém přívodu a odvodu větracího i topného vzduchu však zůstal zachován, tj. přívod vzduchu byl proveden pod strop pomocí původně odvodních stropních mříží, odvod vzduchu byl proveden po obou stranách sálu.
Z hlediska rozvodu vzduchu (hlavně odvod) bylo patrně dodrženo původní napojení na topné komory a bylo provedeno zónování přívodu vzduchu a tepla samostatně do následujících prostor Majakovského sálu:
- levá strana hlavního sálu (střední zeď s vchodovými dveřmi)
- pravá strana hlavního sálu (prostor u oken)
- prostor balkonu nad hlavním vstupem
- prostor zadního hlediště
- prostor balonu zadního jeviště
Pro přívod i odvod vzduchu bylo patrně využito stávajících ozdobných mřížek, pouze pro přívod vzduchu na balkon nad zadním hledištěm bylo použito difusorových anemostatů.
Vlastní zděná jednotka pro Majakovského sál se skládala z následujících komponentů:
- odvodní radiální pomaloběžný ventilátor s dopředu zahnutými lopatkami umístěný ve spirální skříni s řemenovým převodem a motorem, jehož otáčky bylo možné původně změnit manuálně reostatem,
- odvodní ventilátor přiváděl odváděný vzduch ze sálu do směšovací komory se spřaženými klapkami manuálně ovládanými umožňující buď odváděný vzduch vyfukovat na fasádu přes protidešťovou žaluzii, nebo vyfukovat do nasávací komory,
- v nasávací komoře se cirkulační vzduch směšoval s čerstvým vzduchem nasávaným opět z fasády vyusťující do Slezské ulice a dále byl tento vzduch filtrován pomocí deskových filtrů (s textilní vložkou) umístěných v kovové kazetě v dělicí stěně mezi nasávací komorou a ventilátorovou komorou,
- přívodní ventilátorová komora byla provedena a vybavena stejným ventilátorem, jako v případě odvodu vzduchu.
Za zděnou jednotkou pro přívod vzduchu byl vzduch vyfukován do potrubí, které se podle prostoru, kam byl vzduch vyfukován, větvilo, přičemž každá větev byla opatřena samostatně regulovatelným parním ohřívačem.
Systém neměl žádná protipožární opatření ani tlumení hluku – snižování hlučnosti bylo podle potřeby prováděno snižováním otáček ventilátorů na přívodu i odvodu vzduchu.
Vzduchový výkon systému pro Majakovského sál byl při rekonstrukci dimenzován na maximální výkon 16 000 m3h−1, přičemž ohřívače byly dimenzovány pro zimní provoz s cca 70% cirkulací vzduchu při extrémních venkovních zimních podmínkách.
Úpravy systému vytápění a větrání z 50. let v průběhu 90. let minulého století a počátkem 21. století
Rekonstrukce provedená v 50. letech v prostoru Majakovského sálu řešila pouze následující režimy:
- vytápění sálu, tj. pokrytí tepelných ztrát a infiltrací,
- větrání sálu.
Nicméně neřešila problémy s odvodem tepelných zisků, které se začaly projevovat jak s ohledem na zvýšení vnitřních tepelných zisků, tak i s ohledem na maximální snahu o využívání sálu i v letních měsících. Tyto tepelné zisky dosáhly výpočtově v letních a jarních měsících až hodnoty 116 kW, což mělo za následek při plném využívání sálu dosažení teploty na balkonech ke 40 °C.
Při snaze zachovat stávající systém vč. množství přiváděného a odváděného vzduchu bylo koncem 90. let rozhodnuto o následujících úpravách systému pro Majakovského sál:
- Do přívodu vzduchu za přívodní ventilátor byl osazen chladič s přímým odparem chladiva s kondenzační jednotkou umístěnou nad zastřešením Společenského sálu a hlavního vstupního schodiště. Vzhledem k tomu, že chladiče nebyly osazeny do jednotlivých zón, chlazení vzduchu bylo provedeno na jednu výstupní teplotu vzduchu do všech zón.
- Přímo v hlavním Majakovského sále byly přepojeny přívody a odvody tak, že chladný vzduch byl přiváděn při zemi a odvod vzduchu byl proveden pod stropem.
- Toto řešení však v reálném provozu z důvodu, že nebylo možné z památkových důvodů zvětšit plochu přívodních mřížek, které byly původně odvodní, mělo fatální důsledky:
- při letním režimu tj. intenzivním chlazením docházelo k značnému prochlazení prostoru u přívodních vyústek tak, že nebylo možno do jejich blízkosti umisťovat místa na sezení, čímž se kapacita sálu zmenšila,
- tím, že chlazení vzduchu bylo provedeno centrální bez umístění do zón, docházelo s ohledem na rozdílnost tepelných zisků a ztrát v jednotlivých zónách poměrně k velké nerovnoměrnosti teplot v jednotlivých zónách,
- tím, že nebyly původní odvodní kanály a mřížky vyčištěny, letitá špína a prach usazená v těchto kanálech byla vyfukována zpět do sálu.
Proto se problémy s chlazením a částečně s vytápěním Majakovského sálu nevyřešily. Nicméně je nutno si uvědomit, že oproti stanoveným maximálním tepelným ziskům bylo do prostoru i při zchlazování přiváděného vzduchu na 16 °C přiváděno méně než 50 % chladu, než by bylo nutné pro odvod veškeré tepelné zátěže v letním extrému při maximálním využívání sálu.
Navrhovaná výměna klimatizačního zařízení pro Majakovského sál
Obecně
V současné době, v návaznosti na výměnu topného zdroje, kdy stávající plynové kotle pro výrobu topné páry budou vyměněny za teplovodní, a tím i veškeré koncové prvky budou vyměněny z parních na teplovodní, se předpokládá výměna i centrálního klimatizačního zařízení pro Majakovského sál. Dále je nutno zohlednit veškeré požadavky stávajících právních předpisů, norem, požadavků státních orgánů a rovněž tak i požadavků na provoz a využívání sálu, které je velmi proměnné.
Dimenzování nového zařízení
Podle zkušeností provozovatele se může při různých akcích v sále vyskytovat až 700 osob nejen sedících, ale i tančících. Proto ačkoli stávající platné předpisy umožňují uvažovat přívod čerstvého venkovního vzduchu na 1 osobu 25 m3h−1, bylo by vhodné z hlediska vnitřního komfortu dimenzovat zařízení na množství přiváděného venkovního vzduchu při extrémním vytížení sálu až na 50 m3h−1/osobu, což představuje celkový vzduchový výkon cca 35 000 m3h−1. Této hodnotě však odpovídá i dimenzování pro odvod předpokládaných tepelných zisků při extrémním využívání sálu při pracovním rozdílu teplot Δt = 10 K mezi přiváděným a odváděným vzduchem.
Proto nový návrh centrálního klimatizačního zařízení pro Majakovského sál předpokládá maximální vzduchový výkon cca 10 m3s−1.
Dále se tento nový návrh musel vypořádat i s navazujícími problémy, mezi něž především patří:
- splnění požadavků protipožární ochrany a zařízení klimatizace umístit do odděleného prostoru, který tvoří samostatný požární úsek,
- požární oddělení vlastního Majakovského sálu a půdního prostoru,
- využití stávajících distribučních prvků v prostoru Majakovského sálu s minimální nutností úprav nebo provedení úprav takových, aby neměly dopad na současný vzhled
- objekt má omezenou kapacitu elektrického příkonu ze sítě.
Konkrétní provedení je navrženo následovně:
- Centrální jednotka pro úpravu a dopravu vzduchu bude umístěna ve stávajícím prostoru, kde je v současné době umístěna jednotka pro vytápění a větrání sálu. Jednotka bude umístěna v samostatné strojovně klimatizace, která bude od ostatního půdního prostoru požárně oddělena.
- Jednotka bude vybavena rekuperací tepla, aby bylo možno zvýšit tepelný výkon nového zdroje tepla.
- Jednotka bude přiváděný vzduch adiabaticky zvlhčovat.
- Každá zóna bude mít možnost samostatné teplotní úpravy vzduchu.
- Oproti původnímu řešení, s ohledem na zvýšený průtok vzduchu a umístění kompresorů pro chlazení do strojovny klimatizace, je řešena také otázka hluku.
Pokud si nyní rozebereme trochu více navržené zařízení, je možno jej v současné době rozdělit na část, která se nachází ve strojovně, a část rozvodů a distribuce vzduchu.
Navržená úprava a doprava vzduchu
Jak bylo dříve uvedeno, nová centrální klimatizační jednotka je umístěna v prostoru někdejší zděné komorové jednotky, která však původní přiváděný vzduch filtrovala a ohřívala s možností cirkulace vzduchu. Podle nového návrhu se vychází z maximálních potřeb větracího vzduchu a chladu v extrémním provozu sálu. Proto nebylo možno, s ohledem na daný prostor, navrhnout standardní výrobkovou řadu, ale výrobek, který by byl schopen respektovat konstrukci krovu objektu a omezené možnosti prostoru.
Kromě tohoto, že byl podstatně zvýšen průtok větracího vzduchu, je klimatizační jednotka složena tak, aby zajišťovala následující funkce:
- Zpětné získávání tepla, což je zajišťováno rotačním regeneračním výměníkem s entalpickým převodem.
- Zvýšenou filtraci přiváděného vzduchu, což je řešeno zařazením kapsového filtru o počáteční odlučivosti F7.
- Adiabatické zvlhčování tak, aby relativní vlhkost při standardních podmínkách nepoklesla pod 30 % RH.
- Úplná teplotní úprava přiváděného vzduchu do jednotlivých zón, což umožňuje nastavení požadované teploty v těchto zónách bez energetických ztrát; dále každá zóna má možnost dálkové odstavení.
- Jednotka bude pracovat s proměnným průtokem vzduchu podle otevření jednotlivých zón i regulátorů průtoku vzduchu s variabilním průtokem vzduchu podle provozu jednotlivých zón.
- V jednotce je zakomponováno chlazení přiváděného vzduchu, aby nebylo nutno systém pro odvod kondenzačního tepla (oddělené kondenzační jednotky, suché chladiče či věže) umísťovat v exteriéru budovy. Proto odváděný vzduch je využíván pro odvod kondenzačního tepla. Aby bylo odvedeno potřebné množství kondenzačního tepla, jsou do odvodní části jednotky integrovány 2 kondenzátory sériově řazené, mezi kterými je provedeno adiabatické zchlazování. Vlastní kompresory jsou umístěné v samostatné komoře klimatizační jednotky.
- V jednotce je i umístěno základní tlumení hluku. Schéma sestavy klimatizační jednotky je uvedeno na obrázku č. 3.
Obr. 3 Schéma sestavy klimatizační jednotky pro Majakovského sál
Pro nasávání vzduchu je použito stávajících nasávacích a výdechových žaluzií. Odvod vzduchu je nyní nově proveden do prostoru středního traktu budovy nad prosklení Společenského sálu.
Rozvody a distribuce vzduchu
Rozvody vzduchu pro Majakovského sál budou vedeny z prostoru strojovny klimatizace do prostoru krovu, kde bude, obdobně jako v současné době, přivedeno potrubí (přívodní i odtahové) do míst, kde je možno se napojit na stávající zděné kanály vedoucí do jednotlivých zón. Každá zóna (vstup dozděných vertikálních kanálů) je opatřena:
- sekundárním tlumením hluku,
- protipožárními klapkami,
- regulátory proměnného průtoku; tyto regulátory průtoku jsou buď řízeny na základě určité fyzikální veličiny (tepla či obsahu oxidu uhličitého) nebo pomocí obsluhy dálkově z velína.
Distribuce vzduchu do jednotlivých zón je prováděna následovně:
A) Přívod a odvod vzduchu do hlavního prostoru Majakovského sálu – část u oken
Přívod a odvod vzduchu do tohoto prostoru bude podřízen s ohledem na nutnost určité flexibility provozu s ohledem na využívání sálu. Je rámcově předpokládáno následné využívání, i když systém umožňuje i další možnosti provozu.
a) Období, kdy bude nutno po odstavení (nevyužívání) sálu rychle zajistit optimální teplotní podmínky
V tomto režimu bude přívod vzduchu zajištěn ke stropu a odvod vzduchu bude u země.
b) Období, kdy sál bude využíván tak, že nebude nutno intenzivně chladit nebo v zimním období vytápět
V tomto případě přívod vzduchu bude proveden k podlaze mřížkami ze země, odvod vzduchu bude stropními vyústkami. Tento režim bude limitován:
- teplotou přiváděného vzduchu nad 20 °C,
- průtokem vzduchu, který přibližně odpovídá stávajícímu stavu tj. cca 5 000 m3h−1.
V případě překročení těchto hodnot bude použit režim c) pro intenzivní chlazení sálu.
c) Režim chlazení
V tomto případě dojde ke změně směru proudění vzduchu v Majakovského sále tak, že přívod chlazeného (chladicího) vzduchu bude proveden stropními mřížemi a odvod bude proveden u země. Pro lepší proudění přiváděného vzduchu a potlačení prochlazení prostoru pod přívodními stropními mřížemi se předpokládá, že nad mříží budou umístěny do potrubí naváděcí lopatky, které směr proudění vzduchu vychýlí z vertikálního směru a část vzduchu bude přiváděna pod stropem. Lopatky dále zajistí i vír vzduchu v blízkosti přiváděcí mříže, která si zachová, z památkového hlediska, stejný vzhled. Tento vír způsobí svým rotačním pohybem indukční přisávání okolního teplého vzduchu a zároveň i částečné vyrovnání teplot přiváděného vzduchu do pobytové oblasti. Stropní vyústě mají dostatečnou plochu pro zvýšení přívodu vzduchu, proto patrně nebude nutno provést žádné další úpravy, mřížky u podlahy mají však plochu menší, a proto je uvažováno se dvěma scénáři řešení:
- Při konzultaci s pracovníky památkové péče bude možno stávající vyústky upravit (tj. zvětšení volné výtokové plochy ve stávajícím rozměru mřížek).
- Část přiváděného vzduchu bude odváděna přetlakem do vstupní haly.
B) Přívod a odvod vzduchu do vnitřního prostru Majakovského sálu
V tomto případě bude režim provozování obdobný jako v případě odstavce A).
C) Přívod a odvod vzduchu do ostatních zón Majakovského sálu
V tomto případě přívod a odvod vzduchu je proveden vyústkami ve stěnách zapuštěných do zděných kanálů. Zde není řešena záměna proudění přiváděného a odváděného vzduchu. Předpokládám však, po dohodě s pracovníky památkové péče, že bude možno za předpokladu stávajících rozměrů přívodních a odvodních mřížek provést jejich úpravu tak, aby bylo možno navýšit množství přiváděného a odváděného vzduchu. Obdobným způsobem je postupováno i u ostatních zón, které přivádějí a odvádějí vzduch do zázemí Majakovského sálu, kromě balkonu, kde bude provedena výměna stávajících stropních anemostatů pro přívod vzduchu.
Provozní schéma distribuce vzduchu včetně umístění regulačních prvků a uzavíracích klapek přepínajících jednotlivé režimy provozu je ukázáno na obrázku č. 4.
Obr. 4 Schéma potrubních rozvodů pro Majakovského sál
This article deals with the history of the National House, its air conditioning system at the time of the construction, current status and its operation, and another dedicated to the reconstruction of the entire system.
