Vzduchotechnické a klimatizační systémy už nejsou výsadou pouze průmyslových a administrativních budov, jako tomu bylo v minulosti, ale postupně se stávají nedílnou součástí bytových objektů nebo staveb občanské vybavenosti. Je to důsledkem na jedné straně zvýšeného důrazu na kvalitu vnitřního prostředí, na druhé straně požadavku na energeticky efektivní provoz objektů. Aby objekty splňovaly obě klíčová kritéria, je třeba věnovat patřičnou pozornost jak návrhu systémů, tak jejich provozování a údržbě po dobu jejich životnosti. Náklady na provoz a údržbu jsou často výrazně vyšší než vstupní investice do těchto zařízení, proto by jejich velikost měla mít při výběru technologií zásadní význam.
Mezi provozní náklady u vzduchotechnických a klimatizačních systémů řadíme: energii na pohon ventilátorů a dalších elektrických a elektromotorických komponentů (kompresor, klapky se servopohonem, senzory MaR, apod.), energii spotřebovanou na úpravu vzduchu (ohřev nebo chlazení, úprava vlhkosti), servisní prohlídky a pravidelnou údržbu zařízení, nákup a výměnu spotřebního materiálu (filtry, chladící náplň, apod.) a opotřebených součástí, a finanční náklady spojené se splácením investičního úvěru, pokud byl k financování stavby použit.
Protože bezvadný provoz vzduchotechnických a klimatizačních systémů má vliv nejen na energetickou náročnost staveb a hygienické podmínky v objektech, ale často i na jejich požární bezpečnost, je jejich provozování legislativně upraveno zejména v oblasti kontrol. Mezi nejdůležitější dokumenty patří zákon č. 406/2000 Sb. o hospodaření s energií (poslední změna 310/2013 Sb.), vyhláška č. 193/2013 Sb. o kontrole klimatizačních systémů, a v oblasti požárních odvětrávacích systémů potom vyhláška č. 246/2001 Sb. o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci).