Proč kladou ministerští úředníci projektantům klacky pod nohy?
Autor se zamýšlí nad zněním nové prováděcí vyhlášky o požadavcích na výstavbu z pohledu projektanta vzduchotechniky. Tento poměrně nový materiál způsobil v odborných kruzích značnou diskuzi a sklízí kritiku. Cílem příspěvku je „zatáhnout za záchrannou brzdu“, pokud je to vůbec ještě možné.
Novému stavebnímu zákonu a problémech s digitalizací stavebního řízení je v médiích věnován značný prostor. Vedle stavebního zákona však ministerstvo pro místní rozvoj připravilo pro projektanty i nové prováděcí vyhlášky. Jedná se o Vyhlášku č. 146/2024 Sb. o požadavcích na výstavbu a Vyhlášku č. 131/2024 Sb. o dokumentaci staveb. Rovněž ministerstvo zdravotnictví přišlo s novou školskou vyhláškou, Vyhláškou č. 160/2024 Sb. o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých a dětských skupin. Pro projektanty, a nejen pro ně, jsou předpisy týkající se výstavby (MMR) a hygieny (MZČR) závazné.
K Vyhlášce č. 146/2024 Sb. o požadavcích na výstavbu
Pokusím se na vyhlášku č. 146/2024 Sb. o požadavcích na výstavbu podívat očima projektanta techniky prostředí staveb. To jsou projektanti vytápění a větrání (vzduchotechniky). Zatímco o vytápění není ve vyhlášce prakticky ani zmínka, větrání a vzduchotechniky se týká § 19, § 46 a příloha č. 2. Chápu, že větrání je pro řadu lidí elementární záležitostí. Prostě otevřeme okno, vyvětráme, a když je hotovo, okno zavřeme. A tak pořád dokola. Jenže v celé řadě budov nebo provozů už takové jednoduché řešení není možné. Do toho nám vstupují požadavky na energetickou náročnost budov (ta je v kompetenci MPO), neboť větrání je spojeno s nemalou spotřebou energie.
Obecně o větrání
V první řadě se ve vyhlášce pracuje s termíny, které pramení z neznalosti problematiky. Větrání je charakterizováno přívodem čerstvého venkovního vzduchu a odvodem vzduchu znehodnoceného. Použitý termín výměna vzduchu nebo intenzita výměny vzduchu není správný, a tato nepřesnost se objevuje v předpisech již řadu let. V místnosti je možné vyměňovat vzduch (například cirkulací) a přitom se nemusí vůbec jednat o větrání. Správně to má být intenzita větrání. Podle výměny vzduchu nelze vzduchotechnická zařízení navrhovat. V příloze č. 2, odstavci 4 se hovoří o „konceptu větrání“. Ale, co je koncept větrání, už předpis blíže nedefinuje.
Ve vyhlášce se vyskytují číselné požadavky na nárazové podtlakové větrání. Jenomže pokud chceme použít podtlakové větrání (šatny, koupelny), musíme zajistit i náhradu odsávaného vzduchu. Prof. Pulkrábek, zakladatel našeho oboru, v této souvislosti rád s úsměvem říkával: „Pokud je někde ventilátor, musí tam být i semtilátor.“ – rozuměj, pokud chceme vzduch odvádět, musíme ho i přivádět. Při dnešním požadavku na těsnost obvodového pláště, nelze počítat s tím, že se vzduch prostě jen přisaje z venkovního prostředí. Pokud není zajištěn přívod vzduchu, nebude nám odsávání vůbec fungovat.
K některým ustanovením vyhlášky č. 146/2024 Sb.
Větrání šaten
Větrání centrálních šaten bez přirozeného větrání (tedy bez oken) má být podle § 19 odst. 3 nucené podtlakové. Pokud je v šatně okno (třeba i zavřené), tak je to zřejmě postačující řešení pro větrání. Ale podle požadavku školské vyhlášky č. 160/2024 Sb. má být průtok odváděného vzduchu 20 m3/h na žáka. Znamená to, že máme v šatně u tělocvičny okno otevřít, nebo vybavit prvky pro přívod vzduchu zvenku, abychom mohli dětem přivádět do šaten v zimě chladný venkovní vzduch? Co na to hygienici?
Úředník jednoduše nechává řešení na projektantovi, jenže ten ví, že přiváděný vzduch je potřeba v zimě ohřívat. A teď si představme malou šatnu ve školce, kam chodí 30 dětí, k tomu umývárna a záchody pro děti (např. 5 umyvadel, 5 mís) a vyjde nám poměrně značný průtok odváděného vzduchu cca 1 000 m3/h (metrů kubických vzduchu za hodinu), což vede na docela velké zařízení. To vše pro jednu malou šatničku s úzkými skříňkami s hygienickým zázemím ve školce. Představme si, že takový prostor bude mít vnitřní objem 100 m3, výsledná intenzita větrání bude 10× za hodinu. Tahle základní úloha větrání se v praxi řeší úplně jinak. Pokud má projektant dodržet znění vyhlášky, začne být frustrovaný ze své vlastní práce.
Podle odstavce 5 § 46 musí být navíc vzduchotechnické zařízení v provozech s intenzitou výměny vzduchu vyšší než 1× za hodinu vybaveno zpětným získáváním tepla, bez ohledu na to, jak dlouho je zařízení v provozu. A teď si znovu představme šatničku popsanou výše, která vyžaduje nárazové větrání jen cca hodinu denně (?). A to vše v momentě, kdy bychom měli zejména řešit přívod větracího vzduchu do učeben, kde děti tráví podstatnou část dne. Problémem moderních budov s těsnými okny je totiž zejména zajištění přívodu vzduchu v zimním období roku.
Požadavky na odvod vzduchu z prostorů s hygienickým zařízením
Dalším problémem jsou požadavky na odvod vzduchu z prostorů s hygienickým zařízením (ve vyhlášce 146/2024 Sb. tabulka č. 2 v příloze 2). Jak je z tabulky zřejmé, průtoky se musí sčítat. U bytových a rodinných domů se často nachází zařizovací předměty v jednom prostoru (sprcha, záchod, umyvadlo), ale těžko si lze představit, že je najednou užíváme. Velkorysé snížení průtoku o 10 m3/h je snad pouhým vtipem – jako by se nám úředník vysmíval. Jedná se o nesmyslné požadavky, které znemožňují realizovat technicky rozumná řešení. Je běžnou praxí schvalujících úřadů držet se hodnot v tabulkách vyhlášky (pro nárazové větrání), což vede na předimenzování větracích systémů, což má dopad i na komfortní rovnotlaké větrání, bez kterého se nízkoenergetický rodinný dům dnes neobejde.
Vzdálenost sání a výfuku vzduchu
Za zcela nesmyslné ustanovení považuji to týkající se vzdálenosti mezi sáním čerstvého vzduchu a výfukem vzduchu znehodnoceného. Zde je požadavek na vzdálenost minimálně 10 m. Stejná vzdálenost se má zachovat od pozemní komunikace. To je prakticky nesplnitelný požadavek pro celou řadu budov – bytové domy, rodinné domy, které jsou dnes často vybavovány nuceným větráním, ale i malé provozovny apod. Sání a výfuk vzduchu se chovají zcela odlišně. Sání vzduchu představuje tzv. „propad“, což znamená, že rychlost proudění se vzdáleností od otvoru rychle klesá. Představte si, že chcete sfouknout svíčku – jde to jen jedním směrem proudem vzduchu z úst, nasáváním vzduchu do pusy ji nesfouknete. U běžných instalací je možné umisťovat sání a výfuk vzduchu cca 2–3 m od sebe a lze to prokázat výpočtem. Pro větrání obytných budov se dokonce používají sdružené žaluzie, naopak v některých nevhodně realizovaných případech nestačí ani 10 m.
Asi bych mohl pokračovat, ale nechci už běžného čtenáře zatěžovat konkrétními nedostatky vyhlášky. Mezi projektanty se vede na toto téma poměrně čilá diskuze a problému se bude určitě věnovat řada dalších příspěvků.
Vazba na předpisy ostatních rezortů
O požadavku na větrání šaten ve škole jsem se již zmínil. Vyhláška o požadavcích na výstavbu v příloze 2 uvádí požadavek na minimální průtok přiváděného vzduchu do učeben 25 m3/h na osobu. Přitom ve školské vyhlášce je uvedeno 20 m3/h na osobu. A teď je otázka, jaký průtok má projektant použít? Obdobný rozpor pozorujeme u tělocvičen. Vypadá to, jako kdyby spolu dotčená ministerstva nekomunikovala.
Školská vyhláška je odbornou veřejností kritizovaná od té doby, co vznikla, tj. od roku 2001. Žádná novela nepřinesla výrazné zlepšení, až v novém znění z roku 2024 byly odstraněny zjevné nesmysly a protichůdné požadavky. Vyhláška připouští větrání učeben otevíratelnými okny (budiž), ale v příloze se uvádí, že průtok větracího vzduchu do učeben má být 20 m3/h na žáka (v kritizované vyhlášce o požadavcích na výstavbu je to 25 m3/h, zřejmě z důvodu původního požadavku školské vyhlášky 20 až 30 m3/h na žáka). Jenže pro projektanta vzduchotechniky je to požadavek na trvalé větrání. (V zahraničních normách je dokonce definován v litrech za sekundu tak, aby nedošlo k mýlce.) Tzn., že v průběhu celé hodiny musí být zajištěn požadovaný přívod větracího vzduchu – pro 30 žáků ve třídě je to 600 resp. 750 m3/h. Ovšem jak zajistit trvalý průtok v zimě, když venku mrzne a většina škol se snaží šetřit energií. Oknem? Spíše než požadavek na větrání je to zbožné přání ministerstva.
A jak by měla vyhláška vypadat?
Vyhláška č. 146/2024 Sb. o požadavcích na výstavbu je špatně, alespoň tedy z pohledu požadavků na větrání a je nutné vyvolat debatu o její okamžité změně. Ale jak by vlastně měla taková vyhláška vypadat? Tady se těžko radí (tedy pokud o to vůbec někdo stojí), neboť v první řadě není zcela zřejmé, jaký je vlastně její účel. Nejsem právník, ale v první řadě si myslím, že by vyhláška neměla opisovat hodnoty uvedené v jiných právních předpisech, např. právě z pera MZČR. Už vůbec by pak nemělo docházet k duplicitám, které spolu navíc nekorespondují (jak je možné, že si toho právníci MMR nevšimli?). Podle mého názoru, by vyhláška měla požadavky definovat v obecné rovině (původně se jmenovala „o obecných požadavcích na výstavbu“) a případně se odkazovat na normativní hodnoty. Důvodů je hned několik. Návrh větrání a klimatizace není úplně jednoduchou záležitostí (to není jen otevřené okno) a jsem si jistý, že požadavky vyhlášky nemohou obsáhnout všechny typy budov a veškeré požadavky na větrání (hygienické, technologické, biologické, bezpečnostní a požární). Snaha o koncentraci konkrétních číselných požadavků do obecného dokumentu způsobí jen chaos, což se taky stalo.
Odpovědnost
Autor této úvahy působí jako pedagog na vysoké škole. Naráží přitom na problém, že neví, co má budoucí projektanty učit, když sám novým vyhláškám nerozumí, resp. nedokáže se s nimi ztotožnit. Jak má zdůvodnit studentům, proč to, co říká, je v rozporu s tím, co je napsáno v právním předpisu? Nejsme filozofové, ale technici. Jak má reagovat na časté telefonáty a e-maily od zkušených projektantů? Ten, kdo by měl podat vysvětlení, je ale příslušné ministerstvo. K vyhlášce podobného typu by měl existovat výklad nebo důvodová zpráva, i když se obávám, že v tomto konkrétním případě by nám to stejně moc nepomohlo. Vědí vůbec příslušné orgány, že existuje nějaká energetická náročnost budov a co to pro moderní výstavbu znamená?
Zastávám se zde projektantů, protože si myslím, že mají náročnou a odpovědnou práci, ať už se jedná o pozemní stavitele, statiky, nebo další profese, kteří projektují vytápění, vzduchotechniku nebo zdravotechniku. Zatímco úředník na ministerstvu nemá odpovědnost prakticky žádnou, ale nutí nás projektovat stavby a zařízení, která v praxi nebudou fungovat.
Proč?
Špatně formulované předpisy spolu s nekompetentním přístupem rozhodujících osob, laxním přístupem zodpovědných orgánů v kombinaci s nepoučenými projektanty vytváří zvláštní směs nedůvěry a nechuti akceptovat potřebná nová technická řešení, která reagují na aktuální situaci ve stavebnictví. Výsledkem jsou pak budovy, které nesplňují oprávněné požadavky na kvalitní vnitřní prostředí.
Po přečtení některých vyhlášek vyvstává projektantovi více otázek než odpovědí. A tak se ptám „Proč?“. S největší pravděpodobností je to proto, že ministerský úředník nikdy nedržel v ruce tužku a pravítko – rozuměj, nikdy nic nevyprojektoval. Za největší problém současných právních předpisů považuji nedostatečnou znalost techniky a aktuální problematiky, nebo alespoň minimální technický nadhled. Za každým ustanovením nebo požadavkem je nutné vidět nějaké technické řešení a obávám se, že toto úředníci nedokáží. Pokud úředník napíše do závazného právního předpisu (!), že má být zajištěn průtok vzduchu X m3/h, měl by vědět, co to znamená a jak toho lze technicky dosáhnout. Jenže názor technika ho zdá se vůbec nezajímá. A to je chyba, pokud něco neví, nebo má-li pochybnosti, měl by se zeptat odborníka.
Nová vyhláška o požadavcích na výstavbu (a nejen ta) vypadá, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, jenže ten dort musí sníst někdo jiný než ten, kdo ho upekl. A teď je nám všem špatně.
