Historie, současnost a budoucnost požadavků na větrání škol

Datum: 21.11.2016  |  Autor: doc. Ing. Vladimír Zmrhal, Ph.D., ČVUT v Praze, Fakulta strojní, Ústav techniky prostředí  |  Recenzent: Ing. Miloš Lain, Ph.D.

Příspěvek stručně mapuje historii požadavků na větrání škol, zamýšlí se nad současným zněním právních předpisů, které mají přímý vztah k dané problematice a opatrně vyhlíží předpisy budoucí.

Historie

Asi první předpis týkající se našeho území, ve kterém je oficiální zmínka o větrání škol, je Nařízení ministerstva kultu a vyučování Rakousko Uherské monarchie z roku 1888, kde se uvádí: „Kromě obnovování vzduchu (provětrávání), které po vyučování prováděti se má otevřením dveří a oken, pečováno buď v každé síni školní o stálou změnu vzduchu. Přístroje, které sprostředkují tuto změnu vzduchu, buďtéž upraveny tak, aby stále čerstvý, t.j. čistý a v zimě náležitě oteplený vzduch v dostatečném množství z venku do místností tak byl přiváděn a vzduch v místnostech tak z nich byl odváděn, aby tato změna vzduchu přítomných nijak nepříjemně se nedotýkala, aneb je docela ohrožovala.“

Naši předkové si nutnost větrání školních učeben dobře uvědomovali. Pokyny pro větrání škol byly v té době běžnou součástí školních předpisů. Příklady takových předpisů byly prezentovány například na semináři Společnosti pro techniku prostředí – Větrání škol v roce 2013 v příspěvku [3]. Za zmínku jistě stojí pokyn z Židovské školy v Jáchymově ulici: „Třída musí býti dostatečně větrána, aby školáci neusínali či nebyli mysli mdlé a vzdělávání jim prospívalo k radosti jich i jejich rodičů“, ke kterému není potřeba další komentář.

V knize Topení a větrání obydlí lidských z roku 1891 [6] od J. E. Purkyně toho o větrání moc nedozvíme. Následující text z této knihy však poměrně dobře popisuje zásadní problém. „Podmínkou neposlední důležitosti pro zdraví člověka je zajisté, aby místnost, ve které se nachází, stále čerstvý mu poskytovala vzduch a aby tento měl teplotu tělu lidskému přiměřenou. A divno dost, že nedbáno dosud dosti úzkostlivě hlavně podmínky prvé – řádné ventilace. Vinna tím nedůvěra kruhů kompetentních a okolnost, že obecenstvo naše na důležitost dokonalé ventilace nebývá dosti důrazně upozorňováno.“ Velmi výstižné i v roce 2016 – o 125 let později.

Problematice větrání a vytápění škol se věnoval Gustav Kabrhel (1857 až 1939), zakladatel české hygienické školy a profesor hygieny na c. k. české univerzitě (Lékařské fakultě Univerzity Karlovy), kde se zasloužil o vznik Hygienického ústavu [2]. Lékař Gustav Kabrhel krátce pobýval i u prof. Maxe von Pettenkofera označovaného za zakladatele oboru, který zavedl objektivní vyšetřování faktorů prostředí a hodnocení jejich vztahu ke zdraví. Ve svém spisu z roku 1903 [4] uvádí několik základních myšlenek, které stojí za citování: „Množství vzduchu, jež pro jednoho žáka za hodinu má býti do místnosti přivedeno, má obnášeti ve střední hodnotě 20 m3. Ve třídách s žáčky malými jest možno jíti pod tuto hodnotu, ve třídách s žáky dospělými nutno žádati množství vzduchu větší. Nepříznivé účinky druhotné při výměně vzduchové musí zůstati vyloučeny. … jsou pozorování, že v místnostech přeplněných, nedostatečně větraných jednotlivci byli stiženi jakousi nevolností, provázenou obyčejně zblednutím, potem, nucením ku dávení, která, nevyjde-li postižený rychle na čerstvý vzduch, může končiti i mdlobami.“ V době, kdy okenní výplně nedosahovaly zdaleka takových parametrů, jako dnes uvádí: „Ve příčině opatření takového značného množství vzduchu jest především vytknouti, že k cíli tomu nestačí ventilace tak zv. přirozená, čímž rozumíme onu výměnu vzduchovou, která bez přičinění lidského v místnosti, jejíž okna a dveře jsou zavřeny, v platnost vchází.“ A nakonec: „Má-li však větrání bytí bezvadně prováděno, pak vzduch, jehož má býti v době zimní ku větrání použito, musí býti přiměřeně oteplován.“ Jak je možné, že následovníci Gustava Kabrhela tyto souvislosti neznají?

Ke změnám ve školství došlo pochopitelně při vzniku samostatného Československého státu po roce 1918. Změny byly kodifikovány ministerstvem školství a národní osvěty v roce 1922 tzv. malým školským zákonem [9]. Situace těsně po roce 1918 je poměrně dobře zmapována v publikaci [1]. Za zmínku jistě stojí nařízení postupného snižování počtu žáků ve třídě z 80 na 60 (!). Výrazný populační nárůst však volal po dalším postupném snižování této hodnoty. Značná pozornost byla tehdy věnována vnitřnímu uspořádání školní budovy. Na první místo se v té době dostal požadavek, aby se při projektování nových škol pamatovalo na velké, vzdušné učebny s dostatečným a účelným větracím zařízením a správným vytápěním. Učebny měly mít vysoká a široká okna s úzkými meziokenními prostorami, umělého světla mělo být používáno co nejméně. Všeobecně se v té době mluvilo o školní únavě, přetěžování žáků, kterému se mělo čelit snižováním počtu hodin, prodlužováním přestávek a pěstováním sportu – tělesné výchovy. Školním a vyučovacím řádem se školám přikazovalo dbát na úzkostlivou čistotu, protože „čistota ve škole je zárukou zdraví školáků i učitelů. Ve škole má býti všecko zařízeno tak, aby v ní nebylo nebezpečného prachu“. Dále se mělo dbát, aby školní budova byla umístěna v bezprašném okolí a na nutnost větrání ve třídách, případně provádět vyučování při otevřených oknech.

Již v té době se zkoumaly důvody ohrožení zdraví žáků. Škola byla často posuzována jako „semeniště a pařeniště nakažlivých nemocí, … protože škola jest větší shromaždiště dětské, podobně jako hřiště, dětské slavnosti a divadelní představení … Z nemocí, které mohou být rozšiřovány vzájemným stykem žáků ve škole, přicházejí zde v úvahu přenosné choroby kožní (svrab, všivost, některé lišeje) a nakažlivé nemoci jednak prudké (spalničky, neštovice, příušnice, spála a záškrt) a jednak vleklé (tuberkulóza).“ Pozornost zdravotníků, ale i školských orgánů se tak začala ubírat k prevenci. Z dostupných materiálů se ví, že byly vydávány pokyny s cílem vštěpovat dětem již od nejnižších tříd smysl pro zdravotní péči. Preventivní péče však nenacházela pochopení u rodičů a vázla tak spolupráce mezi školou a rodinou, častým důvodem byla uváděna „chudoba“. Tolik stručný výtah ze studie [1], vztahující se k problematice vnitřního prostředí, větrání a zdraví ve školách po roce 1918.

Konkrétní hodnoty průtoku vzduchu pro žáky lze nalézt později v odborné literatuře. V knize architekta a stavitele Václava Wellendorfa [8] z roku 1930 se mj. dozvíme, že v obecných školách má být „množství ventilačního vzduchu za 1 hodinu pro osobu“ 10 až 12 m3, ve vyšších školách pak 15 až 30 m3. Norma ČSN 1053 z roku 1930 [5] uvádí potřebné množství vzduchu ve školních místnostech (podle stáří žáků) obdobně 10 až 25 m3/h, nejméně však požaduje dvojnásobnou intenzitu větrání.

V některých starších publikacích je možné nalézt i příklady tehdejšího řešení vytápění a větrání škol. Naši předchůdci si dobře uvědomovali nejen potřebu větrat, ale rovněž nutnost venkovní vzduch ohřívat. Jak již bylo zmíněno, v učebnách tehdy pobývalo velké množství žáků a dá se předpokládat, že i průtoky větracího vzduchu byly značné. Často se lze setkat s řešeními v podobě přirozeného, teplovzdušného vytápění [7], což vyřešilo problémy s případným přívodem chladného vzduchu provětráváním okny v chladném období roku.

Novodobé předpisy

Vznik novodobých předpisů MZČR se datuje do roku 2001, kdy byl vydán soubor předpisů pro bazény [11], stravovací zařízení [12], školy [13] a pracovní prostředí [14]. V každém z uvedených předpisů byla určitá část věnována požadavkům na vnitřní tepelné prostředí a větrání.

Proti zmíněným předpisům se zvedla ze strany odborné veřejnosti vlna kritiky. Společnost pro techniku prostředí vypracovala připomínky ke čtyřem připravovaným předpisům a předseda STP je zaslal tehdejšímu Ministrovi zdravotnictví. Společnost pro techniku prostředí, i z tohoto popudu, uspořádala seminář „Zákon o veřejném zdraví a předpisy související“, na který byl přizván i zástupce MZČR, který technikům tvrdě oponoval. Bohužel, od té doby se přístup ministerstva při tvorbě právních předpisů příliš nezlepšil.

Škol se tehdy týkala vyhláška č. 108/2001 Sb. [13]. Požadavky na větrání byly uvedeny v § 11 následovně: „Prostory zařízení pro výchovu a vzdělávání určené k trvalému pobytu musí být přímo větratelné. Požadavky na výměnu vzduchu v zařízeních pro výchovu a vzdělávání jsou upraveny v příloze č. 4.“ Od té doby je požadavek na přívod venkovního vzduchu do učeben 20 až 30 m3/h na žáka. Pomineme-li skutečnost, že pojem výměna vzduchu použitý v předpisu je nepřesný, není dosud jasné, jakým způsobem uvedený rozsah uplatnit.

V § 10 byly uvedeny požadavky na tepelně vlhkostní stav prostředí „V denních místnostech, učebnách, odborných pracovnách, družinách a dalších místnostech určených k trvalému pobytu musí vytápění zajistit teplotu vzduchu nejméně 20 až 22 °C. … Relativní vlhkost vzduchu pobytových místností školských zařízení musí být 40 až 60 %. … V letním období nejvyšší přípustná teplota v učebnách je 26 °C. Tato hodnota může být překročena za mimořádných vnějších mikroklimatických podmínek.“ Předpis přitom neuváděl žádnou definici mimořádných podmínek. Na připomínku zaslanou STP, že tento požadavek znamená rozsáhlé investice do chladicího zařízení ve školách, odpověděl Ministr zdravotnictví zajímavým výkladem, který stojí za citování: „hodnota 26 °C v učebnách v letním období může být překročena za mimořádných vnějších podmínek a je v kompetenci každého ředitele volba převedení vyučování do jiných volných prostor budovy, nebo možnost volit náhradní program, např. pobyt venku. Není tedy požadováno budování chladicích zařízení v učebnách“. Je až neuvěřitelné, že se obdobná myšlenka objevuje i v novém znění předpisu [15] § 18 odst. (3).

V té době současně platila Vyhláška MMR o obecných technických požadavcích na výstavbu z roku 1998 [10], která ale nevnášela do problematiky větrání příliš jasno. Paragraf 37, který se týkal výplní otvorů, obsahoval odstavec (3) s téměř nesplnitelným požadavkem: „Akustické vlastnosti výplní otvorů v obytných a pobytových místnostech musí být takové, aby při dané hladině venkovního hluku byly splněny požadavky na neprůzvučnost umožňující současně výměnu vzduchu nejméně jednou za hodinu ve všech obytných a pobytových místnostech.“ Současně podle odstavce (2) „Výplně otvorů musí splňovat požadavky na tepelně technické vlastnosti v ustáleném teplotním stavu.“

Novela vyhlášky z roku 2009 změnu v tomto směru prakticky nepřinesla, až teprve její aktualizované znění z roku 2012 [16] definuje konkrétní hodnoty. Minimální průtok přiváděného venkovního vzduchu 25 m3/h na osobu a limitní koncentraci CO2 v pobytových místnostech 1500 ppm, bez ohledu na provedení oken. Tato změna byla vyvolána odborníky (techniky) a stála mnoho úsilí.

Současnost

Není smyslem tohoto článku opisovat platné právní předpisy, nicméně na tomto místě se pozastavme nad některými odstavci.

V současnosti platí vyhláška č. 410/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů [15]. Bohužel nutno zmínit, že tato vyhláška obsahuje dvě, zcela protichůdná ustanovení. V § 18 (6) se praví „Přirozené větrání musí být v případě těsných oken zajištěno systémy mikroventilace nebo větracími štěrbinami.“, na druhou stranu v příloze č. 2, v tab. 1 je uveden požadavek na průtok vzduchu pro učebny „20–30 m3/h na žáka“.

Při současném požadavku na výplně otvorů nelze „mikroventilací“ ani štěrbinami takový průtok zajistit. Žádný výrobce oken neuvádí průvzdušnost pro tzv. „mikroventilaci“. Je to pouhá poloha okna, někdy jen okenní kličky. Místo toho, aby vyhláška hovořila jednoznačně, vyvstává po jejím přečtení více otázek než odpovědí.

Při schvalovacím procesu tak vznikají paradoxní situace. Projekt školy, kde je větrání řešeno přirozeně, těsnými okny s „mikroventilací“, často bez povšimnutí projde schvalovacím procesem na stavebním úřadě – nemění se půdorys. Škola, která se snaží problém vyřešit nuceným větráním, které ovšem nedosahuje průtoku 20 m3/h na žáka, nicméně návrh splňuje podmínku dodržení limitní koncentrace 1500 ppm v učebně podle [18], tímto procesem neprojde.

Ani další hodnoty v tabulce 1 předmětné vyhlášky nebudí příliš respekt. Z hygienického zázemí (sprchy, záchody, umývárny) je zvykem vzduch spíše odvádět tak, aby vznikl podtlak, náhrada vzduchu bývá z okolních prostor. Rozsah 150 až 200 m3/h na 1 sprchu se zdá být poněkud přehnaný, nikdo nebude volit vyšší průtoky, neboť k tomu nemá důvod. Pro tělocvičny je nutno volit průtok vzduchu 20 až 90 m3/h.žáka „s ohledem na konkrétní využití (dle druhu prováděného cvičení) a kapacitu tělocvičny“. Rozsah je velmi široký a přímý vztah mezi konkrétním využitím a průtokem vzduchu předpis nedefinuje. Proč a jak má projektant při volbě z výše uvedeného rozsahu zohlednit kapacitu tělocvičny, když je množství vztaženo na jednoho žáka?

Stejně tak by se dalo polemizovat nad požadavkem na maximální výslednou teplotu v učebnách 28 °C z přílohy 3. (v § 18 se přitom hovoří o maximální výsledné teplotě 31 °C). Je otázkou, zda lze takový požadavek v dnešní době splnit. Většina škol je zateplena, přívod větracího vzduchu je zanedbatelný a tepelné zisky učebny často převyšují tepelné ztráty.

Důsledkem této situace je, že většina škol v ČR nemá zajištěnu jednu ze základních hygienických podmínek – větrání. Vnitřní prostředí v učebnách většiny škol je tak velmi často nevyhovující.

Budoucnost (?)

Co přinese novela vyhlášky č. 410/2005 Sb. (ve znění č. 343/2009 Sb.) nevíme. Z důvěryhodných zdrojů prosakují informace o snaze zavést do právních předpisů limitní koncentraci CO2 v pobytových místnostech (vč. učeben školských budov) 1000 ppm. V době, kdy většina učeben ani zdaleka nesplňuje přijatelných 1500 ppm, je tato snaha (alespoň pro technika) zcela nepochopitelná. Místo toho, aby se úředníci snažili problém vyřešit, zpřísní požadavky. Je jisté, že pokud se tento plán podaří prosadit, změnu na školách to zcela jistě nepřinese. V řadě lokalit je totiž požadavek na 1000 ppm (Pettenkofferovo kritérium) téměř nesplnitelný. Ve svém důsledku to povede na nesmyslně vysoké průtoky venkovního vzduchu. Venkovní vzduch je však potřeba do učeben nejen dopravit, ale v zimním období i ohřívat, což bez větracího zařízení nelze.

Závěr

Za hlavní problém současných právních předpisů považuji skutečnost, že při jejich tvorbě není zohledňován názor technika. Jedna věc je právní požadavek a druhá věc je jeho realizace. Naplnění požadavků nelze v dnešní době řešit pouhým organizačním opatřením (papírem), nýbrž opatřením technickým, a o něm nemají tvůrci předpisů (úředníci MZČR a MMR) často vůbec ani potuchy. Současný neutěšený stav vnitřního prostředí v učebnách škol je tak především jejich zásluha. Kritizované právní předpisy [15], [16] a jejich vývoj jsou toho důkazem.

Je pravdou, že větrání učeben školských budov je značně zanedbáváno a vzniklou situaci je potřeba řešit. Právní předpisy by však měly respektovat současný stav poznání.

Literatura

  1. ČAPKA, F., VACULÍK, J. K problematice hygieny na školách první republiky. 2. konference škola a zdraví. Brno 2006.
  2. ČAPKA, F. Gustav Kabrhel zakladatel české hygienické školy a jeho přínos k problematice škola a zdraví. Škola a zdraví 21. Brno 2011.
  3. ČERVENÁK, J. Snad nám naše děti prominou? In: Větrání škol – sborník přednášek. Společnost pro techniku prostředí. 2013.
  4. KABRHEL, G. Větrání a vytápění škol. 1903. Vídeň: Nákladem Josefa Šafáře
  5. PULKRÁBEK, J. Větrání. 1957. Praha: SNTL.
  6. PURKYNĚ, J. E. Topení a větrání obydlí lidských. 1891. 52 s. Praha: I. L. Kober Knihkupectví.
  7. PURKYNĚ, J. E. Ústřední topení a větrání. Díl I. Ústřední topení. 1900. 174 s. Praha: Česká matice technická.
  8. WELLENDORF, V. Topení a větrání budov. 1930. Praha: Nakladatel O. Pyšvejc knihkupec.
  9. Zákon č. 226/1922 Sb., jímž se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských.
  10. Vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu.
  11. Vyhláška č. 464/2000 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na koupaliště, sauny a hygienické limity venkovních hracích ploch.
  12. Vyhláška č. 107/2001 Sb. o hygienických požadavcích na stravovací služby.
  13. Vyhláška č. 108/2001 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na prostory a provoz škol, předškolních zařízení a některých školských zařízení.
  14. Nařízení vlády č. 178/2001, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci.
  15. Vyhláška č. 410/2005 Sb., o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých ve znění pozdějších předpisů (Vyhláška č. 343/2009 Sb.).
  16. Vyhláška č. 268/2009 Sb. o technických požadavcích na stavby ve znění pozdějších předpisů (Vyhláška č. 20/2012 Sb.).
  17. Vyhláška č. 6/2003 Sb., kterou se stanoví hygienické limity chemických, fyzikálních a biologických ukazatelů pro vnitřní prostředí pobytových místností některých staveb.
  18. Metodický pokyn pro návrh větrání škol. SFŽP. 2015. Dostupné z http://www.opzp.cz/dokumenty.
 
English Synopsis
History, present and future of requirements for school ventilation

The paper briefly surveys the history of ventilation requirements of schools, reflects on the current wording of the legislation that have a direct relationship to the the issue and carefully looks out for future legislation.

 

Hodnotit:  

Datum: 21.11.2016
Autor: doc. Ing. Vladimír Zmrhal, Ph.D., ČVUT v Praze, Fakulta strojní, Ústav techniky prostředí   všechny články autora
Recenzent: Ing. Miloš Lain, Ph.D.



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Blogger  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (1 příspěvek, poslední 21.11.2016 10:17)


Projekty 2017

Partneři - Větrání a klimatizace

logo ATREA
logo JANKA ENGINEERING
logo AHI-CARRIER
logo Ziehl-Abegg
logo ebm-papst
logo ZEHNDER
 
 

Aktuální články na ESTAV.czStavby z přírodních materiálů a přírodní zahrady lákají stále více lidíPraha chce získat sto procent Pražských vodovodů a kanalizacíInstalace akumulačních krbových kamen Nunnauuni krok za krokemKvalitní rolety neslouží jen ke stínění